Balím si věci do kufru a u toho si voláme s Mírou, který shání ještě poslední věci v Decathlonu. Je nadšen z bot do vody. Je potřeba ještě vyměnit eura. Do odjezdu z Krupky máme ještě cca 2 hodiny a k mému údivu se u mě ještě neobjevil žádný stres. Vše v klidu a těším se na kite trip. Míra si vezme výměnu eur na starost a já jdu dále balit.
Z Krupky to do Prahy máme 100km, tak jsme se dohodli na odjezdu v 20:00, ať pak na letišti zbytečně nečekáme.
15 minut před 20.hod jdu dolů, na letišti máme být v 22:50. Nechci zdržovat, tak si vše nanosím dolů a poslední volný čas ještě trávím se svým psem. 20:10, Míra nikde. Jak jsem doposud byla v klidu, nyní cítím mírnou nervozitu, neboť v 20:30 máme vyzvedávat Ivet za Ústím a dojezd k ní máme 30min, nechci ji zklamat.
20:15 volám Mírovi.
"Kde jsi?" ptám se se zájmem.
"No hele teď jsem vyměnil ty eura."
"To je fajn no, za 15 minut máme být u Ivet a máme 15 minut zpoždění."
"Tak to jsi docela v klidu, na to že je situace taková" žertuje Mirek. "Už jedu!"
20:30 doráží ke mně, naložíme věci do auta a valíme za Ivet. Mapy ukazují 30 minut, jedeme vyloženě "předpisově", takže půl hodinové zpoždění zkracujeme na 15 minut.
"Bojíš se?" Ptá se Mirek a zkoumá, zda se mnou jeho styl jízdy něco dělá. "Nene, líbí se mi to", odpovím. "Hm, to je nejhorší. Mně taky."
Při nebezpečném manévru poté, co jsme v Ústí špatně najeli na most a pocitově vjeli do protisměru, se mi konečně rozbušilo srdce.
20:55 cca vyjíždíme z Ústí a jedeme směr letiště Praha a cestou ještě potřebujeme nabrat jednoho pasažéra.
Původní plán stihnout v 22:50 letiště postupně opouštíme, vyzvedáváme ještě neopren a Lenku v Praze (ta už stihla podobné manévry jako já, 3x byla s kufrem před domem a zpět, protože nečekala, že naše zpoždění bude až tak velké, ostatně ani Ivet tyto manévry neminuly) a projet časově efektivně tímto městem je nadlidský úkon, na zpoždění tedy pekelně nabíráme.
23:01 ještě míjíme benzínku, kde nákup pití vzdáme a valíme směr parkoviště. Zde už jsou to opravdu fofry a stres. Přeložíme věci do domluvené Avie a ta nás veze na letiště. Míra to zde má nejnáročnější, na přesun měl tak 30sekund, rychle vyhází kajty z auta, do kapes strká poslední důležité věci a běží do Avie.
Avie letí rychlostí blesku na letiště, nicméně proč by zastavila před terminálem. Holky jsou nervózní, ještě chvíli a neodbaví nám zavazadla. Běžíme tedy ještě celkem štreku se všemi zavazadly a v tento moment se Mírovi rozpadne kitebag, ve kterém má všechny věci a který v tomto stavu rozhodně nikdo neodbaví. S obtížemi tuto rozlezlou dlouhou krávu nabalí a táhne ji k terminálu.
Stres ve mně sílí, holky nám mizí v dálce a já vlastně nevím, kudy jít. Na poslední chvíli je zahlédnu a běžíme za nimi. Na letišti samozřejmě ještě spousta fuckupů, zavazadlo svážeme stretch fólií, v tento moment Mirkovi oznamují, že má jen 23kg zavazadlo zaplaceno, přitom měl zaplaceno 30kg. Doplácí tedy znovu poplatek, odbaví zavazadlo a my všichni konečně vydechneme.
Za zmínku určitě ještě stojí, že Míra se odjet s námi do Egypta rozhodl na poslední chvíli, tedy sehnal pouze letenku, nikoliv ubytování.
Lenka zařídila odvoz z letiště do hotelu i Mírovi, takže naložil svou stretch-žížalu na střechu busu a jeli jsme.
Míra získává od Lenky přezdívku DoubleTrouble.
Nyní už se cítím v klidu. Jsme tady. Vše jsme zvládli a teď nás čeká už jen spousta zábavy a kitování. Prohlížím si okolí. V první momenty mám pocit, že projíždíme Černobylem, který má jako bonus moře. Z úvah mě náhle vyruší Míra, který klukům oznamuje, že s sebou v tom shonu nechtíc propašoval i hulení, protože se na něj v autě příliš pospíchalo.
Po cca 30 minutách dorážíme do hotelu a jdeme se ubytovat. Holky se snaží Mírovi domluvit ubytko v hotelu, ale místní personál odmítá. Řešení je přitom jednoduché, Vlado, klučina co je tu s námi, má sám zaplacené dvoulůžko. Míra se s nimi snaží domluvit, ale marně. Nakonec rezignuje a zůstává u Vlada na pokoji na punkáče. Chodí si po areálu jako pán, na snídani byl z nás všech jako první a začíná si užívat dovolenou. Všechno v klidu, no stres.
Vzhledem k času odletu jsme nespali nikdo ani minutu, takže si jdeme na chvíli odpočinout a následně vyrážíme s kajty na bázi. Fouká fakt hodně, vůbec se mi do toho nechce. Před jízdou a během skládání splitboardu se ještě bavíme o tom, kudy do vody, na co si dát bacha apod. Míra si dělá srandu, že prostě všem okolo řekne: "Be careful, I'm idiot."
Nafoukáme si draky a vyrážíme do vody. Míra 10ku, my s Ivet a Léňou 8 a 9. Všichni si bereme twintip a ostatní kluci, Michal a Filip, vyráží učit se na hydrofoilu.
Když následně znovu potkávám Míru, má obvázané prsty a roztrhané krvavé tričko. Seznámil se s korály a po odstřelu draka vzal za šňůry a ty ho dost ošklivě pořezaly. Mistní z úplně jiné pláže jej ošetřili.
Následující dny jsou perfektní a vše jde, jak má. Kajtujeme, pracujeme z pláže jako nomádi, opalovačky, drinky, wakeboarding za člunem, paddleboard, jezdíme Uberem do noční Hurghady, prostě easy going kite trip.
Poslední návrat z Hurghady bohužel nedopadnul podle představ, personál hotelu si Mirka odchytil těsně po půnoci a začali řešit, co tam dělá. Nebyl by to Míra, aby z té situace nevybruslil. Míra je nonstop ve flow :) Nakonec jim unikl a následující dvě noci spal na bázi.
Večer před odletem se ještě všichni scházíme na bázi a řešíme ranní odjezd na letiště. V 3:45 přijede taxi a valíme. Všem je to jasné, budíky nastaveny.
Míra právě mezi svými věcmi objevil ty boty do vody, na konci zájezdu, tak nám je s nadšením ukazuje.
Ráno 3:45 jsme všichni před hotelem a dáváme věci do auta. Nevím, jak je to ještě vůbec možné, ale překvapí mě, že Mirek mezi námi není. Přitom jsme se všichni vážně snažili, aby vše proběhlo ok. Složila jsem mu včas draky, vytvořila mu nové místo v batohu, kluci mu spravili zip a sehnali další kus stretchky, ale na toto nikdo z nás nepomyslel.
Řidič byl naštěstí hodný a zavezl nás na bázi. Musel jet v protisměru, jinak bychom si hodně zajeli.
Přijíždíme na bázi a všichni jsou v šoku. I já. Opět nechápu. Míra spí samozřejmě na pláži v pohodě dál, no stress z odjezdu, všechny věci vyvalený venku a zipy opět otevřené, ačkoliv večer jsme mu vše poctivě sbalili.
Kluci už jsou dost neklidní a strašně se diví, proč bag s věcmi znovu otevíral, když držel jen na "dobré slovo". Vlado vyskakuje z naší dodávky, kde jsme poctivě nalodění, a rychle budí Mirka a současně sbírá Mirkovo věci, naložíme jej a jedeme na letiště. Ozve se tiché "sorry".
K našemu zděšení s sebou opět veze zbytky té trávy. Ivet prohlásí, že se nyní opravdu diví, že jsme vůbec stihli to první letadlo.
Přijizdime na letiště.
"Prosím řekni mi že máš pas..." Říkám Mirkovi..
Míra zneklidní a hledá svou tašku, kde má všechny peníze i pas. Marně.
Holky už chtějí jít na check in, tak je zastavím, že máme komplikaci...
"Tohle se neděje....." Prohlásí s údivem Filip a začne se nevěřícně smát.
Vlado volá Mirkovi Uber zpět na bázi. Jsme z toho všichni skleslí, udělali jsme maximum a další fuckup.
Sedíme odbaveni na letišti a čekáme, zda to stihne. Nemáme o něm žádnou zprávu, protože si za celý ten týden nezaktivoval sim kartu s internetem. Což situaci značně komplikuje.
Ivet si vydechne: "tak jsme to zvládli... Jsme tu všichni.. teda skoro všichni, a letíme domů!"
Filip: "No to by měl být standart, že přiletí a odletí všichni."
Příběh zůstává otevřen... Sedíme v letadle, do poslední chvíle jsem čekala scénu jako z filmu, kdy Míru uvidím dobíhat letadlo, ale nestalo se tak. Z okna letadla jsem při letu sledovala, zda neuvidím v moři alespoň jeho draka, jako rozloučení :)
Tak uvidime, jaké pokračování bude mít tento příběh našeho bohémského parťáka.
Možná ty boty z Decathlonu přeci jen nakonec ještě využije, dnes má celkem pěkně foukat!
